Boršický šachový oddíl udržuje již několik desítek let družbu s německým šachovým oddílem ESV Lokomotive Falkenberg. Tato družba spočívá v tom, že každé 2 roky se navštívíme na čtyři dny. Buď jedeme my k nim, a nebo přijedou oni k nám. Tentokrát byla řada na nás.

Scénáře návštěv jsou více méně po celá léta stejné. Ve čtvrtek ráno vyrážíme a po pár zastávkách kolem 17.hodiny přijíždíme na místo. Následuje uvítání a ubytování. Na druhý den v pátek se jede na coledenní výlet a večer je nějaká společná oslava a posezení. V sobotu bývá dopoledne volno a odpoledne šachový zápas. Večer je opět posezení s občerstvením a samozřejmě množstvím různého pití od alko až nealko. No a v neděli dopoledne bývá turnaj v bleskovkách a odpoledne po obědě se vracíme do Boršic. Když přijedou němečtí šachisté k nám, tak scénář je stejný.

Tentokrát jme díky navigaci cestou do Německa nebloudili a po pár zastávkách na oběd a vyzvednutí S.Volčíka ml. v Praze jsme dorazili na místo ve složení:

Stanislav Volčík ml., Stanislav Volčík st., Martina Volčíková, Luděk Volčík s přítelkyní, Michal Havránek, Pavel Frýbort a Josef Skalka.

Tyto návštěvy mají (alespoň tedy pro mě) jednu drobnou nevýhodu - a to je ubytovávání v privátech, to znamená v rodinách jednotlivých šachistů. Volčíkovi jsou tradičně u Jensovy sestry a prostředí znají, takže ti problém neměli. Duo Skalka - Frýbort odjelo k "prezidentovi" německých šachistů Eckhartovi na jeho nádherně zrekonstruovanou chalupu s velkou zahradou, ve které na důchodě se svou manželkou Kristou bydlí a svůj velký dům ve Falkenbergu úspěšně pronajímá nájemníkům. Ubytování zde je však jenom pro trénované borce, protože první den u Eckharta obnáší dlouhé posezení s basama piv u bleskovek - tak do dvou do rána. U Helbigů jsou asi jako běžná rodina, takže Volčíkovi nejsou vystaveni žádným extrémům.

Černý Petr padl tentokrát na mě (Michal Havránek), protože jsem byl ubytovaný úplně sám v rodině, kterou jsem vůbec neznal. Byl to mladý manželský pár s nádhernou dvouletou holčičkou Paulinou. Bylo mně jasné, že je třeba si dodat ještě v jejich šachové klubovně na kuráž, aby nevázla konverzace, ale i tak to bylo marné. Jazyková bariéra vykonala své. Nedokážete si představit jaké je utrpení sedět s nima cca 3 hodiny v jejich obýváku, pronést za tu dobu vzájemně asi 3 věty a ani nezapnuli tu blbou televizi. Když ještě ani nebylo osm hodin, tak se po sobě přede mnou začali válet a plazit, pořád si něco šuškali a mně bylo jasné, že jsem zcela nežádoucí element. Vymluvil jsem se, že jsem po dlouhé cestě unavený a šel jsem na pokoj. Měli svůj krásný asi třípatrový dům, takže jsem měl vlastní patro a pokoj pro sebe - koupelka byla zatím jenom v přízemí, protože ta nahoře čekala na dovybavení. Milé překvapení na pokoji bylo, když jsem zjistil, že je tam televize. Nemilé překvapení bylo, když jsem zjistil, že ani na jeden z 34 programů se nedá dívat. Buď se tam vařilo, cvičilo nebo to byla nějaká telenovela. Ještě že jsem měl mobil s dostatkem dat.

Ráno přišla jejich holčička, se kterou jsem si pokecal asi nejvíc. Napřed se styděla a pořád jenom nakukovala za futrama, pak jí zvědavost nedala. Pochopil jsem, že je nemocná a nemůže do školky, takže jede k dědovi a k babičce. Ukázala jaké má bonbóny, které jsme odborně zhodnotili, ukázala mně svého opičáka Paula, z okna jejich psa a neustále na mě něco mluvila, ale bohužel víc jsem nepochytil. V každém případě to byl pro mě jediný parťák. Když jsem pak ráno na srazu poslouchal od pánů Skalky a Frýborta, jak s Eckhartem večer na jeho chalupě perfektně zapařili, tak jsem jenom záviděl.

V pátek tedy následoval výlet do Spreewaldu. Tam jsou lodičky, kde si můžete vybrat, jesli chcete jet s doprovodem, nebo si vyberete vlastní dvoumístnou loďku. My jsme s Stanislavem mladším odmítli jet na důchodcovské lodi a vybrali jsme si vlastní loďku. Výlet je asi na dvě hodinky. Bylo to perfektní projetí. Vůbec jsem nevěděl, jak to ovládat a co jsem viděl kolem sebe, nebyl jsem sám. Stanislav sice věděl jak, ale ten seděl vepředu a tam se prý loď nekormidluje. Plavba šla hezky, protože důchodcovská loď jela velmi pomalu a my se jí drželi. Ale po posledním průplavu zbaběle zapnuli motory a zmizeli. Tak jsme pádlovali danou trasou do cíle, což se ale ke konci ukázalo jako docela náročné, protože pádlujte skoro dvě hodiny v kuse. Navíc nás deprimovalo, že jakmile jsme se dostali na konec jedné nekonečné rovinky, následovala další a další. Byl to ale nádherný výlet zakončený prohlídkou zvláštního domu, který je celý oblepený jakýmasi barevnýma čtverečkama, nádobím a podobnýma věcma. Samozřejmě je normálně obydlený.

Po návratu z výletu jsme měli až do jedenácti večer posezení v šachové klubovně u švédského stolu. Díky tomu, že Eckhart je "prezidentem" nejen šachového klubu, ale celého sportovního areálu a tamních sportovních klubů, tak jsme se ve vedlejší klubovně tamních fotbalistů podívali na fotbalový zápas Česko - Německo i s německýma fotbalistama. Nutno dodat, že to nikdo nějak neprožíval a to ani na jedné straně - já jsem i na pár minut usnul. Po návratu se šlo do rodin spát.

V sobotu byl na programu šachový zápas, ale až od 14-ti hodin. Má rodina spala až do devíti hodin a já jsem musel zase dvě hodiny čekat, až se probudí, protože jsem nechtěl odejít, aby mě nehledali. Jejich capart byl pořád u dědy s babkou, takže jsem si neměl ani s kým pokecat a v televizi bylo ještě větší nic než ve čtvrtek. Pak jsem jim řekl, že se jdu projít do města a na Kiebitz (jejich přehrada a rekreační oblast) a že se vrátím až na zápas. Před asi dvaceti lety jsem pobýval ve Falkenbergu u Eckharta cca dva letní měsíce v kuse a na Kiebitz jsme často chodili - tenkrát tam na čtrnáct dnů po šachové návštěvě zůstaly u jiné rodiny Kaiserů i dvě kámošky od nás z Boršic. Šel jsem se podívat, jak se to za ty roky změnilo, jestli je nedaleko té přehrady pořád ta vyhlášená diskotéka Blue Velvet, na kterou jsme v minulosti taky zavítali i s Pavlem Hlúškem a německým matematikem a šachistou Andym. Prošel jsem se městem a uteklo to celkem rychle. Jaký měli dopolední program ostatní nevím, co jsem slyšel, tak Eckhart šel na procházku a Helbigovi asi hráli na kytaru.

Ve 14. hodin tedy následoval zápas ve vážných partiích, který jsme projeli o bod. Šachisté Falkenbergu nasadili hodně silné hráče a na posledních šachovnicích i jejich mladé naděje. A musím říct, že to hráli velmi dobře, o čemž jsme se mohli přesvědčit i ve volných blickách, které jsme sehráli po zápase. Sobotní večer se vydařil ještě líp než ten páteční a musím říct, že jsme se velmi bavili. Tentokrát na jídlo byly grilované speciality. Eckhart perlil a jak je jeho zvykem nebyl lakomý. Neustále nabízel drahý koňak, bylinné likéry, pivo, limo a velký úspěch sklidilo i Lojzkovo víno z Boršic, které přivezl Stanislav. Na posezení došli i staří známí členové Falkenbergu, kteří již do Boršic nejezdí, a tak je bylo milé po mnoha letech vidět. Došel například holohlavý Majk (tak zvaný Kožak), rodina optiků a některé jsem neznal. I naši se bavili a po pár skleničkách zmizela i jazyková bariéra a náramně si rozuměli.

V neděli se začínalo s blicákama od desíti. Takže jsem to nějak překlepal na pokoji u televizního vaření, pak přišla jejich malá dcera, která to trochu rozvířila a jelo se. Je to neuvěřitelné, ale dokázali jsme projet i blicák. Falkenberg hrál v podobné sestavě jako minulý den a hrálo se tak, že každý boršičák se utkal s každým z Falkenbergu. Potom následoval oběd, trochu jsme ještě pokecali, udělali se společné fotky a jelo se zase zpátky do Boršic, kam jsme přijeli asi v půl osmé večer. Při odjezdu ještě pan Frýbort udělal vtip Eckhartovi, na kterém se společně domluvili sobotní večer. Problém ale byl v tom, že Eckhart si samozřejmě ze soboty nic nepamatoval, a tak nejspíš ten vtip moc nepochopil, ale sranda musí být.

Výsledky zápasů, fotky ze společného výletu i z mé samostatné procházky po okolí Falkenbergu naleznete níže.

Za sebe musím říct, že výlet se velmi podařil, jediné co už nechci absolvovat je ubytování v privátě. Když bych se někdy přemluvil a jel tam znova, tak si na Kiebitzu zaplatím ze svého chatku a bude sranda i mimo oficiální program.